Interiér
Exteriér
Historie budov
Komplex je tvořen třemi hlavními budovami – Senovážné náměstí 978/23, 980/22 a Jeruzalémská 962/3.
V domě č. 23 býval větrný mlýn. Později se zde nacházel francouzský špitál svatého Ludvíka. Francouzi, kteří žili v Praze, měli v letech 1622 až 1628 také kostel na Újezdě a později u svatého Linharta. V roce 1633 měšťan Pavel de Montbrun odkázal v česky psané závěti tento dům pro 12 chudých lidí, kteří nosili modré pláště a kabáty s červenými výložkami. Tento špitál zanikl spojením s vlašským roku 1777 (viz Vlašská ulice) a tehdy měl přes 30.000 zlatých v hotovosti a statky Hořepník a Loutkov (městys na řece Trnávce, asi 10 km od Želivského kláštera na Vysočině. Dům pak roku 1786 koupil Paul Michael Marsano.
Přečtěte si článek o tragédii při výstavbě budovy v roce 187 [PDF].
Od roku 1878 se v tomto domě nacházela vzájemná pojišťovací banka Slavia, která staršímu domu (z roku 1872) dala roku 1901 nový zevnějšek podle plánu Richarda Kusyna. Fasáda byla v secesním slohu podle projektu architekta Bedřicha Bendelmajera. Na štítu byla zdařilá práce Antonína Poppa (docenta české techniky), sousoší pod lipovými stromky a korunou svatováclavskou. O založení banky se hlavně přičinil František Ladislav Chleborád, známý svou veřejnou činností. U kolébky banky, založené roku 1868, stáli přední muži národa, mezi nimi i František Palacký. Tento populární ústav (má místní zastupitelstva po celém Rakousku a v Brně, ve Vídni, v Lublani, Záhřebu a Lvově generální zastupitelstva) mnoho činil pro věci humánní a národní. V odboru životním, požárním a krupobitním měl na 900 milionů pojištěných hodnot a ročně přijímal průměrně 6 milionů pojistného. Rezervy a fondy obnášely přes 27 milionů korun. Předsedou Slavie byl již skoro 30 let hrabě Jan Harrach – český šlechtic, vlastenec, mecenáš, skvělý hospodář, organizátor a politik. Zasloužil se o vybudování a rozvoj Národního divadla v Praze, o rozmach Národního muzea (zejména Matice české). Stal se předsedou Hospodářské jednoty kraje Táborského, České hedvábnické jednoty nebo Českého spolku pro vývoz a přívoz. Své předsednictví nikdy nechápal jenom jako čestnou formalitu. Byl také ředitelem lokální železniční tratě Jilemnice–Rokytnice. Jeho lesní a polní hospodářství, stejně jako například sklářská výroba, byly považovány za vzorné a obdržely radu medailí. Hrabě usiloval o rakousko-české vyrovnání. Jako odpůrce dravého nacionalismu požadoval usmíření Čechů s Němci na základě důsledné federalizace monarchie, což by přineslo její velké vnitřní i mezinárodní posílení. Velkou měrou podporoval také početnou českou menšinu ve Vídni. Obrovské zásluhy si vydobyl v oblasti rozvoje turistiky. Na Jilemnicko zavedl lyže a zapříčinil prudký nástup lyžařského sportu v českých zemích.
Číslo 24 patřilo Domu u Linků, a na rohu Jindřišské ulice č. 25 stál Dům u Furtenberků (kavárna Bristol). Tam býval hrabě František Defin. Ke konci 15. století jej držel Jan Třebíčský – rychtář, který dostal povolení přestavět podsíňku na 4 sloupech, jak bylo vidět do přestavby tohoto domu. Polychromovaný strop z bývalého domu lze spatřit v Městském muzeu.
Jeruzalémská ulice II., za Jindřišským kostelem k Městskému sadu, je poněkud úzká a temná. Má jméno po umrlčí kapli nazvané Jeruzalémská, která bývala (asi od roku 1510) před kostnicí na východní straně hřbitova u svatého Jindřicha, kde je zahrádka domu č. 1321, který vznikl na půdě domu vedlejšího č. 6. V dřívější době se ulice nazývala Sedmihradská podle jednoho zdejšího domku, který se nazýval u 7 hradů. Byl to majetek Petra Pícka, kuchaře krále Jiřího. Tento domek byl prvním kamenným domem za hradbami starého města. Sloužil pro přenocování rytířů odcházejících do Svaté země na křížovou výpravu. Mužstvo nocovalo ve stanech. Toto opatření bylo zavedeno, aby zbrojný divoký lid nepáchal ve městě nepravosti. Ke jménu připojuji podle zajímavé knihy Tadrovy Kulturní styky Čech s cizinou:
Z Čech hojně cestovali do Jeruzalema. Tak roku 1090 pražský kanovník Osel a roku 1096 se mnozí Češi přidali k prvnímu křižáckému tažení. I roku 1122 se jmenují poutníci jeruzalémští župan Vznata, Dluhomil a jiní, roku 1130 Menhart, biskup kostela Pražského, putoval tam “na modlení” a s ním mimo jiné Přibislava, choť Hroznaty, zakladatele kláštera Tepelského, roku 1137 biskup olomoucký Jindřich Zdik (již po druhé) s opatem Sázavským Sylvestrem a mnohými pány Českými, roku 1141 Spytihněv, syn knížete Bořivoje, roku 1152 župan Hroznata. Roku 1147 se křižáckého tažení účastnil sám král Vladislav, jeho bratr Jindřich a kníže Spytihněv s velikým počtem předních velmožů českých i branného lidu.
Po založení řádu rytířů Johannitů v Praze byly styky mezi Prahou a Jeruzalemem stálé a časté. Tak probošt Pražský Martin vstoupil roku 1176 do řádu a odebral se do Jeruzalema. Kaplí “Jeruzalémských” – podle podoby kaple tamní – je v Čechách několik. Viz též na Zbořenci.
Dnešní dům v Jeruzalémské 3 je tvořen třemi domy – Domem u Tří červených růží, u Schneiderů i u Degogů – roku 1382 byl majitelem Blahut Polévka, po něm povozník Kříž. Bydlí tu MUDr. Ota Kodym; Domem č. 5 u Závorků, majitelé Privat-Frauenverein zur Erziehung armer Israelitischer Waisenmädchen (dívčí židovský sirotčinec); A domem č. 7.
